|
| |
 |
Hrající mladík
Autor: poutnik (Občasný) - publikováno 17.9.2001 (18:47:33), v časopise 24.9.2001
|
|  |
Šel jsem se jednou projít starou Prahou. Byl už večer a okolo se rozprostírala modročerná tma místy prosvícená pouličními lucernami.
Když jsem přešel starý a majestátný Karlův most, zachytil můj sluch jemné tóny nějaké krásné hudby.
Zlákalo mne to nalézti původce této krásy.
Několik kroků od mostu ve staré uličce seděl blízko pouliční lucerny, která ho osvětlovala, mladík.
V ruce měl starý strunný nastroj a hrál.
Jeho hudba se tajemně linula do prostoru.
Lidé kteří procházeli kolem se zastavovali. Jen málo jich prošlo bez povšimnutí a zastavení se.
I já jsem se zastavil. Vnímal jsem hudbu i okolí a pozoroval ostatní kolemjdoucí, z nichž většina vlastně v tu chvíli nebyla kolemjdoucí ale kolemstojící.
Hleděl jsem jim do tváří. Jako by se jim pod vlivem té jímavé hudby měnili. Jako by zkrásněli.
Pak jsem upřel svůj pohled na hrajícího mladíka.
Proč asi přišel hrát a na koho nebo na co právě myslel?
Přišel snad hrát lidem pro radost a rozdávat úsměvy a štěstí? Přišel udělat svět trochu lepším a dovést lidi k zamyšlení nad světem a sebou samými?
A nebo neměl co jíst a z čeho žít?
Ať byl důvod jakýkoli, faktem zůstávalo že bylo dobře, že tam byl. Že tam byl pro lidi a hrál tu krásnou hudbu.
A na koho tak mohl asi myslet?
Myslel na svou lásku, kterou už možná nalezl nebo ještě nenalezl a ještě ji hledal?
Myslel na své rodiče nebo jiné příbuzné? Myslel snad na všechny lidi světa?
Nebo myslel na skladatele co složil tu hudbu co teď hraje?
A nebo vůbec na nic nemyslel?
Třeba měl hlad a myslel na hlad přestože na něj myslet nechtěl, ale i přesto hrál? I přesto hrál aby těm co stojí kolem něco dal. A oni zase na oplátku dali něco jemu aby přemohl ten hlad.
A třeba ani nemyslel, jen hrál? Hrál jak cítil a potřeboval hrát?
A tak tam tedy v uličce blízko mostu seděl mladík který z nějakého důvodu hrál na starý strunný nastroj a na něco nebo na někoho myslel nebo nemyslel a kolem chodili lidé, kteří se zastavovali nebo se nezastavovali a brali si nebo nebrali to co on dával. A já jsem tam také šel. Zastavil se a viděl a slyšel. Bylo to krásné.
A pak jsem kráčel dál a za sebou jsem zanechával mladíka, to místo osvětlené lucernou a všechny ty lidi.
Ještě jsem se naposledy ohlédl a už byli trochu zahrnuti modročernou večerní tmou do které jsem také vcházel. Pak už jsem se neohlížel a o uší mi zněli stále tišeji tóny té krásné hudby, které byli nakonec přehlušeny zvuky okolního života.
|
|
|
